Proč jsem AI optimista: realita, příležitosti a jak se nebát

Kolem nás se objevuje spousta katastrofických zpráv o AI. Média je mají ráda, protože na ně lidi klikají. I já si samozřejmě uvědomuju rizika, která AI přináší. Někdy mám ale pocit, že jim věnujeme tolik pozornosti, až nám uniká, co dobrého může AI lidem přinést.

Proto jsem se rozhodl natočit optimistický díl. Ukázat, jak dnes opravdu vypadá práce s AI a jaké možnosti nám otevírá. Vidím je každý den ve vlastní práci. Dělám věci, které bych ještě nedávno vůbec nezkoušel, protože bych na ně potřeboval znalosti nebo lidi, které jsem neměl.

Nové modely už v řadě úkolů překonávají lidi a budou se dál zlepšovat. Chápu, že to může vyvolávat nejistotu. Zvlášť když jste roky budovali svoji expertízu a najednou vidíte, že část vaší práce někdo udělá na jeden prompt.

Dokážu si představit, jak se cítí člověk, který se několik let učil vytvářet animace. Pro někoho je to hrozné. Někdo jiný vezme stejný nástroj a začne díky němu dělat zajímavější animace. A někdo, kdo nikdy žádnou animaci neudělal, si ji poprvé vyzkouší.

Já patřím do té poslední skupiny v celé řadě oborů. Právě vlastní zkušenost hodně ovlivňuje to, jak se na AI dívám. Když vidím, co všechno dnes zvládne, ptám se, co s ní můžu postavit.

Druhý mozek a druhé ruce

Nedávno jsem zadal AI agentovi, aby mi pomohl vyjednat lepší ceny elektřiny a plynu. Našel smlouvy v e-mailu a začal komunikovat s dodavateli. Postupně si s nimi vyměnil 54 e-mailů. Já jsem rozhodoval, jestli má pokračovat ve vyjednávání a kterou variantu vybrat. V tehdejším srovnání nabídek vycházela modelová roční úspora na 25 986 korun. Mně to zabralo minuty.

Když tohle zažijete, začnete o AI přemýšlet jinak. Najednou máte druhý mozek a druhé ruce. Můžete jí zadat skutečnou práci, kterou byste jinak museli udělat sami nebo ji týdny odkládali.

Zároveň se na tom ukazuje, jak se změní práce firem. Těch 54 e-mailů jsem nepsal já, ale na druhé straně je řešili lidé ze zákaznických center. Přiznám se, že nevím, jak jsou firmy připravené na to, že je začnou kontaktovat tisíce agentů, kteří budou vyjednávat za jejich zákazníky. Když s AI takhle pracujete, začnete ty změny vidět na konkrétních situacích.

Katastrofické titulky ovlivňují náš pohled na AI

Jenže většina lidí se s podobnou zkušeností zatím nepotkala. AI používají jako chytřejší Google a o jejích možnostech se dozvídají z titulků. Ty často vypadají, jako by měl svět skončit ještě letos.

Sám jsem to zažil po rozhovoru na konferenci Černá AI. Vysvětloval jsem příležitosti, reagoval na obavy a snažil se ukázat širší pohled. První název rozhovoru přesto začínal otázkou, jestli AI zničí lidstvo i přírodu. Napsal jsem redakci, že o tom ten rozhovor vůbec nebyl, a titulek změnili.

Strach prodává. AI je pro podobné titulky skoro nekonečná studnice. Když se potom objeví někdo s odhadem pravděpodobnosti zániku lidstva, číslo začne žít vlastním životem. Přitom záleží na tom, z čeho ten odhad vznikl a co vlastně vyjadřuje.

Moc se mi líbila esej Petra Koubského v Deníku N, ve které píše o strachu ze společenské reakce na AI. Naše ochota naslouchat strašidelným předpovědím může mít velké následky. Rizika existují a potřebujeme je řešit. Já ale nechci, aby mě dlouhodobá nervozita odvedla od toho, co s tou technologií můžu dělat.

Já neovlivním, jestli AI laboratoř zpomalí nebo zastaví vývoj AI. Ale ovlivním to, jestli se s tím sám naučím pracovat. Co s tím dokážu vytvořit. A jak na tenhle svět připravím svoje děti.

Hodně mě v tom oslovila i přednáška Davida Heinemeiera Hanssona, známého jako DHH, na Rails World. Používá v ní paralelu mezi AI a fotoaparátem. Portrét byl kdysi něco, co si mohla dovolit jen malá část lidí. Fotografie tu možnost postupně otevřela téměř každému. Dnes nosíme fotoaparát v kapse a tvoříme způsobem, který byl dřív nepředstavitelný.

Podobnou změnu teď zažívám s programováním. Můžu si vymyslet nástroj a ve spolupráci s AI ho postavit. Musím mu věnovat čas, vysvětlit, co chci, a výsledek ladit. Ale možnost vytvořit si vlastní aplikaci je najednou dostupná i mně.

Aplikace, které bych dřív vůbec nezačal stavět

Třeba při revizi knížky mě štvalo dávat hlasovou zpětnou vazbu k textu. Pořád jsem musel vysvětlovat, ke které větě se zrovna vyjadřuji. Tak jsem si nechal naprogramovat aplikaci, ve které na iPadu označím slovo nebo zakroužkuji odstavec a u toho diktuji poznámky. Aplikace spojí moje označení s tím, co říkám, a připraví zadání úprav.

Nebo jsem chtěl hezčí screenshoty do prezentace. Tvorbu prezentací miluji, je to moje řemeslo a rád si s nimi hraji. Na letišti nám zpozdili let o půl hodiny, tak jsem si během čekání u brány vytvořil nástroj, který screenshotu přidá stín a rámeček okna. Zabralo mi to nějakých 15–20 minut. Dřív bych takovou aplikaci vůbec nezačal dělat.

Zlatý věk tvůrců

Právě v tom vidím jednu z největších příležitostí. Žijeme ve zlatém věku tvůrců. Člověk, který má nápad a chuť se do něčeho pustit, může udělat daleko víc než dřív.

Často se přitom předpokládá, že když něco zlevníme nebo zrychlíme, budeme toho potřebovat méně. V řadě případů ale začneme dělat víc. S tím souvisí Jevonsův paradox, který popisuje, jak vyšší efektivita může vést k větší spotřebě.

Vidím to sám na sobě. Když zjistím, že si můžu naprogramovat aplikaci, začnu si vymýšlet další. Když dokážu vytvořit video, chci dělat víc videí. A když vidím, co dnes zvládne člověk s AI, chci spolupracovat s dalšími lidmi a stavět s nimi zajímavé projekty.

Máme možnost dělat víc a máme možnost to dělat levněji. Otevírá se tím prostor i pro věci, které by se nám dřív vůbec nevyplatily. Stejně tak může člověk rozšířit svoje schopnosti. Ředitel firmy si sám analyzuje data, personalista si vytvoří vlastní nástroj a někdo, kdo nikdy netvořil videa, začne připravovat vzdělávací materiály.

V práci bude důležité, co s AI dokážeme

To samozřejmě neznamená, že se práce všech lidí změní příjemně. Já osobně věřím, že firmy budou štíhlejší a část práce v nich zvládne méně lidí s AI. Právě proto mi dává smysl rozvíjet vlastní obor a spojit ho se schopností používat AI na skutečných projektech.

Když se s někým bavím na pohovoru, je velký rozdíl mezi tím, že si s AI zkracuje e-maily, a tím, že s ní něco postavil. Třeba pomohl neziskovce vyřešit konkrétní problém. Z takového člověka je cítit zájem o práci a má o čem vyprávět. Může ukázat, co udělal.

AI nám přitom pomáhá i s učením. Když chcete zlepšit angličtinu, můžete si nahrát 20–30 minut svého mluvení, nechat udělat přepis a požádat AI, aby našla těch deset procent věcí, jejichž zlepšení udělá největší rozdíl. Pak je s ní můžete procvičovat. Klidně v kombinaci s lektorem, se kterým se potkáte jednou týdně.

Učte se AI na něčem, co vás baví

Pořád to ale vyžaduje, abychom se do toho sami pustili. Našli si čas a převzali odpovědnost za vlastní rozvoj. Tohle potřebujeme u dospělých i u dětí.

Proto doporučuji učit se AI na něčem, co vás baví. Když si vyberete práci, kterou nesnášíte, a první pokus nebude fungovat, rychle vás to přestane zajímat. Když vás baví rybaření, zkuste si udělat aplikaci na rybaření. Nad tématem, které vás zajímá, vám nebude vadit strávit pár večerů. Během toho se naučíte, co s AI dokážete.

U dětí bychom měli hledat jejich talent a rozvíjet ho. AI může pomoci s věcmi, které jim nejdou nebo je nebaví, ale zároveň jim má rozšířit prostor pro to, v čem můžou být opravdu skvělé. Dává mi smysl i široký záběr znalostí, díky kterému dokážou propojovat různé obory a klást lepší otázky. Ve světě, kde AI zvládne uskutečnit čím dál víc našich nápadů, bude představivost hodně důležitá.

Udělejte si prostor pro objevování

Důležité je udělat si prostor na objevování a učení. Za deset minut mezi schůzkami se obvykle nikam moc neposuneme. Potřebujeme si sednout a tvořit, zkoušet, co funguje, a chvíli u toho zůstat. Spousta lidí zažije svůj aha moment právě o víkendu nebo o prázdninách, kdy mají čas si hrát.

Nikdo z nás neví, jak přesně bude budoucnost vypadat. Já ale vím, že se jí chci aktivně účastnit. Chci využít možnosti, které mám, a dělat s nimi zajímavé věci.

Když to dopadne dobře, tak je škoda každého dne, který jsem strávil strachem.